23. den (Torp-København-Praha)
Ranní ptáče dál doskáče, na letišti se ani nedá dlouho vyspávat. Ukázal jsem letištním kamerám svou ranní krásu, za chvilku čekám houkání sanitky s mladým sekuriťákem po infarktu, pokud nepojede, tak se zrovna nedíval.. ;o)
Na letišti je NUDA.
Venku jemně mrholí – pěkně jsem to vychytal, přiletěl jsem, pršet přestalo, odlétám, pršet začíná.
Dnes poletím s Widerøe do Kodaně a odtud na Ruzyň. Letadlo, kterým se budeme odlepovat od promoklé runwaye se jmenuje Dash8-Q400, kapacita je 70 lidí, celé je takové malé – takový větší létající autobus.
22. den (Sandefjord-Torp)
Probouzím se s mírnou depresí. Venku se žení všichni čerti, prší a do toho je silný nárazový vítr. Nastalo ráno, kdy je lepší zůstat spát.
Ještě než jsem vylezl ze stanu, tak přestalo pršet, úplně jako zázrakem, a já si mohl v poklidu projít Sandefjord. Rozhodl jsem se, že utratím poslední drobné koruny, šel jsem do obchodu, ale u kasy mi chyběli 4NOK, tak jsem se omlouval, jestli jde něco odečíst, v tu chvíli se ke mně naklonil mladík za mnou a narval mi do dlaně 40NOK a popřál hezký den.
Pěšky jsem vyrazil na letiště Sandefjord-Torp! Je krásné počasí, ideální na procházky, po cestě mi zastavil jeden řidič, jestli nechci na letiště hodit, nechtěl jsem, chtěl jsem tam dojít.
21. den (Ula-Sandefjord)
Dobré ráno, světe. Zpoza mraků svítí sluníčko, takže není hnedka zrána takový hic. Dnes jsem si naplánoval výletní den, prostě půjdu po svých, když mne to někde zaujme, zůstanu tam. Včera řádil v Ule silný vichr, dneska to je pouhý vánek, který mne nechává sedět na lavičce v přístavu.
Vyoperoval jsem si klíště z podpaží – pěkně blbé místo.
20. den (Passebekk-Ula)
V postýlce ve voňavé chatě jsem spal až do devíti. Dle ruchu venku jsou již mí hostitelé vzhůru.
Se Siri jsem připravil snídani, pak se objevila Marta, ještě na ní bylo znát, že se večer zrovna v konzumaci alkoholu nebrzdila. Mládež odjela již dopoledne, já zůstal s rodiči a zhruba do jedné jsme klábosili, potom mě Trum odvezl do jedné vesnice na hlavní silnici. Nedalo se tam stopovat. Vyrazil jsem pěšky po silnici až jsem natazil na rozlehlou křižovatku na kopci.
Asi po 5 minutách za křižovatkou stojí auto a u něj mávají dva kluci. Čekají na mě. Jsou zvědaví, jak se mi cestuje, kam jedu. Jsou to kamarádi, jednomu je 19 a již pracuje, auto je jeho – Seat koupený za 100 tisíc NOK a je na něj patřičně hrdý, druhému je 16 a je na učňáku. Bavím se s mladším, protože starší neumí moc anglicky. Původně mi říkali, že mě vezmou do Svarstadtu, ale když jsem jim povídal o pláži v Ule, tak se rozhodli, že mě hodí až tam, i když tomto koutě světa nikdy neslyšeli.
19. den (Kongsberg-Passebekk)
Ráno vstávám opět brzo, před osmou. Slunko pálí jako ostravské pece a já se jdu osprchovat do Idrettshallen (sportovní hala). Po sprše jsem se cítil jako člověk.
Jdu ještě na festival, ve stánku u krajnice se čepuje místní pivo Hansa z lahve do kelímku a zákazníci řádně dostávají stvrzenky z registrační pokladny. Přisedly si ke mně dvě starší paní s novinami, rozhlídly se, usmály se na mne a podaly mi sportovní přílohu, celé okořeněné norskou hláškou, ze které jsem pochopil, že tohle nečtou, ale že mě by to mohlo zajímat. Odpovídám jim omluvou, že zatím bohužel komunikuji pouze v angličtině. Ale poznání ze sportovních stránek novin mám - Německo je v Norsku známo jako Tyskland.
18. den (Larvik-Kongsberg)
Budím se již v 7:30, nemohu déle spát. Nedaleká restaurace má ještě zavřeno, na záchod si počkám. Dnešní den jsem se rozhodl vydat se po silnici číslo 40 do Kongsbergu.
Sedím před obchodním centrem v Larviku a toužím si tam vyčistit chrup. Přijel sporťáček. Vystoupila z něj slečinka a cupitala, co jí to jehly na botkách dovolovaly ke vchodu do centra. Tam zjistila, že otevírají až za 15 minut, cupitá zpět, směrem ke mně. Míří si to k evidentně zavřenému kadeřnictví (stažené rolety, nikdo tam), lomcuje dveřmi, pro jistotu dvakrát. Ten výraz zděšení nelze popsat, potom odhopkala za roh. Po pár minutách Frisør otevírá a Barbie nikde, asi kolem toho obchoďáku zabloudila. ;o)
Zdlouhavě jsem prošel Larvikem za město, za dálnici. Čekal jsem asi 3 minuty u pole a zastavil mi týpek, lovec jedoucí na lov, když mluvil, tak mi přišlo jestli nemá broky v lebce.. ;o) ale byl hodný, celou cestu nám vyhrávala Shania Twain. Vyhodil mne ve Svarstadt, začíná jemně krápat.
17. den (Oslo-Larvik)
Pravidelné Arthurovo nezakřičení nám neoznámilo, že je ráno na pravěké zemi a další nicotný den. Suším stan je opět orosený, vstávám do krásného rána ve Vigelandsparku v Oslo. Procházím si celé město, kochám se rozmanitými a zcela nápaditými obchody – jako by měl každý svého vlastního ducha, svůj styl, to se v Česku nevidí. Mnoho Oslanů po ránu běhá, doprava se pomalu probouzí, když docházím k dálnici na Drammen. Stopuji, ale nic moc, popocházím na očividně horší místo, ale říkám si, že by někdo mohl zaparkovat na chodník. Na semaforu je červená a kolona se vytvořila až ke mně, jedna dodávka vyjíždí z řady na chodník! Řidič byl Radomir, Chorvat žijící v Drammenu. Hodil mne na benzínku před město, že zde prý lépe dostanu stopa.
Vigelandsparken
Asi nejznámější norský park vytvořený v letech 1907 - 1942 sochařem Gustavem Vigelandem. Hlavním tématem celého parku jsou lidské poměry. Většina soch je neoděna a představuje normální lidské situace, objímání, odloučení, naštvání, sportování. Centrem celého areálu je 14 metrů vysoký monolit poskládaný též z lidských těl. Nejoblíběnější sochou se stal Sinnataggen (vzpurný chlapeček) stojící na mostě přes jezírko.
16. den (Ringebu-Oslo)
Probuzení v Ringebu bylo brzké. Je sedm hodin a z venčí řve velké množství náklaďáků – asi tu mají hnízdo. Ahá! Mají tu hnízdo! Přijel cirkus Merano! Na vozech byly převážně norské a bulharské SPZky, ale objevila se i jedna pražská.
Stop z Ringebu kolem deváté hodiny je stejný jako v devět odkudkoliv jinde v Norsku – skoro nic nejezdí. Ale po 15 minutách mi staví šedozelený transportér. Ano, je to ta samá žesnká, tentokrát s kámoškou a jedou za další kamarádkou do Gjøvik, tak mě vezmou. Vyhodila mne několik kilometrů za Lillihammerem u mostu přes Mjøsa. Není tu moc přehledná dopravní situace, stavím se na vjezdu k odpočívadlu. Neskutečné se stalo skutkem, stál jsem na tom místě asi 5 minut a zastavil mi další transporter se starším pánem. Ten člověk byl naprosto úžasnej! Pracuje od 14 let, v 19 objel celý svět jako pomocník na obchodní lodi, v 60. letech studoval v Americe, později tam dělal v reklamce. Ale také v mládí skákal na lyžích, největší respekt měl z Holmenkolenu a Zakopaného. No a teď podniká s potápěčskými potřebami, dodávku měl plnou neoprénů. Ukazoval mi spoustu míst severně od Oslo a vzal mě na lehký krevetový obídek v historické restauraci v Sundvoldenu. Odpoledne jsme dojeli do Oslo, chlápek mě vyhodil kousek od královského paláce.
15. den (Otta-Ringebu)
Probuzení je suché, začíná další slunečný den. Na stopu to stojí za starou belu. Nic pořádně nejede nebo toho jede spousta, ale rychle. Po třech hodinách na ostrém slunci se rozhoduji pro změnu, chce to dojít do nejbližší vesnice, kde bude omezení rychlosti.
3. červenec budiž vyhlášen za den Stopování na hovno!
Ale nakonec, když jsem nachodil dost kilometrů pěšky, se na mě usmálo štěstí. Vlastně jsem již ani nechtěl, abych někam jel.. Zastavila mi ženská v transportéru. Byla to umělkyně živící se keramikou, jela za kamarádkou. Povídala, že ve všech norských sklárnách jsou češi a že to prostě umějí nejlépe. Vyhodila mne v Ringebu.
14. den (Lom-Vågå-Otta)
Ráno je opět suché a svítí slunce! Óóó!
Prošel jsem si Lomský skanzen v krásně voňavém borovém lese a začal stopovat kolem deváté hodiny. Nebyl skoro žádný provoz, až mi po desáté hodině zastavil kombík. Řidič byl pro mne překvapením, milým překvapením, byl to místní kněz, který momentálně zaskakuje v Lomu – jel na mši do Vågå. Tak jsem se dozvěděl spousty informací – v Norsku je 80% věřících luteránů náležících státu – nejvyšší hlavou církve je sám král. Dřevěný kostel v Lomu je také luteránský a patří církvi, během sezóny ho navštíví 40-50 tisíc turistů. Dále mi byl objasněn původ norštiny – tedy obou jazyků jak bokmal tak nynorsk (ano, norština má dva různé jazyky, kterými se mluví v různých „okresech“ jinak.) Většina Norů píše bokmal, ale čtou různě (např. zájmeno já je v bokmalu jeg a nynorsku eg (čte se eg či jenom e.)) Norsko se nazývá v nynorsku Norge (čte se s G) a v bokmalu Noreg. Ve Vågå mě pán vyhodil v 10:45 u kostela, od 11:00 měl bohoslužbu.. ;o)
Vågå
Název města pochází ze staronorského vega, což je cesta, možná i proto nikdy nebyla Vågå mým cílem, ale pouze cestou. Ve Vågå se nachází druhý nejstarší dřevěný kostel v zemi (1150), ale již byl jednou totálně renovován, tudíž to s tou starobylostí není až tak horké. Ve Vågå se také každoročně konají závody v paraglidingu - Vågå Open.
RSS